Na křídlech obálek

"Tak už ten dopis otevři! Mám osm očí a každé z nich chce vidět, co odepsal!"

Amálka si konečně sedla ke svému psacímu stolu, nasadila si brýle a otevřela obálku, zatímco já seděl na jejím rameni.

"Drahá Amálko,

jsem rád, že sis užila skvělý víkend s vnoučaty. Po tvé omáčce bych se určitě oblizoval i já. Škoda, že místo v žaludku mi leží jen v hlavě.

Noha se mi každým dnem zlepšuje, tak snad za tebou budu moct brzy přijet. Co bys řekla procházce pod hvězdami? Samozřejmě bych spal v hotelu, jsem slušně vychovaný dědeček! Haha.

Ale přiznám se, že mám i jednu nemravnou představu. Jsme v ní pod dekou a koukáme na vánoční pohádky s obrovským hrnkem kakaa!"

"Už zase čteš cizí dopisy?! Že si nedáš pokoj," ozval se hlas mého bratra.

"Možná by sis měl taky nějakej přečíst, abys zažil trochu napětí."

"Já zažívám napětí pokaždý, když kolem mě proletí žrádlo," řekl s nezájmem.

Asi bych se měl konečně představit. 

Jmenuju se Tobi a jsem pavouk. Někdo věří, že my pavouci nosíme štěstí, ale já tomu moc nevěřím. Máme jen osm očí a nohou, nic zvláštního. Žiju v zemi Listonošsko, kde rostou vzácné stromy, z nichž se vyrábějí létající obálky. Jednoduše vložíte dopis do obálky, zalepíte a obálka vzlétne. Každé ráno si na nějakou vlezu, abych se proletěl, a u toho chytám hmyz rovnou do papule! Nechápu, proč ostatní pavouci předou složité pavučiny, v kterých čekají hodiny a dny na drobek jídla. Osobně si myslím, že jsou trochu zaostalí.

Rád si i něco přečtu, ale nejraději mám dopisy mezi Amálkou a Matyášem, kteří se nikdy neviděli. Oba jsou už staří, ale přesto znovu zažívají mušky v bříšku. Matyáš se jednoho dne ocitl v nemocnici s nohou a cítil se sám. Jeho žena totiž před několika lety zemřela a děti neměli, tak se rozhodl jí napsat dopis o tom, že s ní byl moc šťastný a doufá, že i ona je šťastná tam, kde je. Přestože obálka s dopisem neměla žádnou adresu, uprostřed noci vzlétla a přistála u Amálky. Ta si dopis s údivem přečetla a odpověděla:

"Milý Matyáši,

nevím, kdo jste a jak se Váš dopis dostal ke mně, ale kdybych byla Vaše žena, byla bych šťastná, že jsem měla po boku tak milujícího muže. Přeju Vám brzké uzdravení!"

Od té doby si psali dopisy každý den, kromě těch, kdy pršelo – to obálky z pochopitelných důvodů nelétaly.

Jednoho rána, když jsem si zrovna dopřával bohatou snídani, jsem si všiml, že na Amálčině stole je obálka. Skočil jsem oknem dovnitř a zjistil, že je zalepená a s Matyášovou adresou. Proč tedy nevzlétla? Vzpomněl jsem si, že Amálka večer plakala a napadlo mě to nejhorší. Opatrně jsem obálku otevřel svými kusadly.

"Drahý Matyáši,

celý život jsem snila o muži jako jsi ty a jsem vděčná, že jsem ho díky jednomu náhodnému dopisu poznala. Vím, jak moc stále miluješ svou ženu, a o to víc si vážím toho, že jsi mi dokázal otevřít své srdce. I přes pouhé dopisy jsi každý můj den udělal krásnějším. Obávám se ale, že vánoční pohádky spolu už nestihneme. Včera jsem byla u doktora, který mi řekl…"

Tady se s dovolením zastavím, protože stále ještě ctím nějaké soukromí. Důležité je, že obálka na stole nezůstala jen tak. Létající obálky se totiž vyrábějí ze stromu se slabší kůrou, a aby létaly, musejí v nich být pozitivní či neutrální dopisy. Existují i obálky ze silnější kůry, ale ty se obvykle nesmějí používat, aby si lidé nepředávali negativní emoce a neplýtvalo se zbytečně lesy. Amálka do dopisu vložila sice spoustu povznášejících myšlenek, ale její nemoc byla natolik vážná, že to nestačilo.

Přešlapoval jsem nervózně na místě, až jsem došel k závěru, že tenhle dopis prostě musí odletět! Vyskočil jsem z okna na letící obálku a pavučinami ji propojil s několika dalšími. Bohužel mi nedošlo, že má každá jinou adresu, takže se z nich stalo rodeo, které mě vymrštilo do vzduchu, až jsem se rozplácl na domě. Naštěstí jsem se stále držel jednoho lana. S několika záškuby jsem dolezl až k Amálčině obálce, ke které jsem ho připevnil. Jedno mé oko postřehlo, že ostatní dopisy tou tíhou mírně klesly. Bylo tudíž jasné, že to bude chtít něco opravdu silného.

Zatímco se obálky před oknem přetahovaly o směr letu, vytáhl jsem z nočního stolku několik dopisů od Matyáše. Na všech jsem přepsal adresu a připevnil je k ostatním. Konečně to nabralo ten správný směr letu! Cestou jsem se nadlábl a pak hladce přistál v nemocničním pokoji.

Když si ale Matyáš dopis přečetl, dal se do pláče. V tu chvíli jsem pochopil, jak snadno se může šířit smutek. Skleslý jsem naskočil na jednu večerní obálku a vrátil se k Amálce. V rohu pokoje jsem si utkal pavučinu a zařekl se, že dopisy už číst nebudu.

Druhý den mě z mých chmur vyrušil zvonek.

"Amálka?" ozvalo se.

"Ano?"

"Já jsem Matyáš." V úžasu jsem se protočil na pavučině při snaze se zvednout a metelil jsem ke dveřím. Matyáš seděl na vozíčku a Amálka si zakrývala obličej dlaněmi. "Doufal jsem, že tu budu rychleji, ale nějak to nelítalo," dodal a podíval se na nafukovací balónky přivázané k vozíku.

"Co tady děláš? A co všechny ty dopisy, co máš na klíně?"

"To jsou ty, cos mi poslala zpátky. "

"Já ti ale žádné neposlala. Poslední, kterej jsem chtěla poslat, zůstal ležet celej chromej."

"Aha. No, ale myslím, že nakonec dorazil," zamával dopisem a dodal: "Po přečtení jsem ujel ze špitálu, abych byl co nejdřív s tebou," chytil ji za ruku a posadil si ji na klín, aby ji pevně objal. A v objetí nakonec strávili i ty Vánoce.

Možná, že my pavouci přeci jen nosíme štěstí, ale někdy je k těm nejúžasnějším věcem potřeba i to negativní.